Někteří klienti mi říkají, že se dlouho odhodlávali přijít, sbírali odvahu. Připadají si, že boj se životem
prohráli, když ho sami nedokážou zvládnout a potřebují pomoc. Já osobně to za prohru nepovažuji.
Naopak, když si s něčím nevíme rady a nebojíme se říci o pomoc – to vnímám jako symbol vyzrálé a
dospělé osobnosti.
Sama se nesnažím opravit si auto, pokud je rozbité. Autům nerozumím a tudíž
předpokládám, že by to nedopadlo dobře. Též se nepouštím do vrtání zubu, pokud je v něm kaz. Za
prvé nemám ty správné dovednosti, které k tomu potřebuji, za druhé si do pusy nevidím. Na velmi
podobné bázi fungují principy terapie. Psycholog často vidí věci, které my sami nevnímáme.
Věřím, že každý z nás je strůjcem svého štěstí či neštěstí. Jsme to my sami, kdo si svůj život utváříme. My sami se nejlíp známe, víme, co chceme, v co věříme. Nikdo jiný to neví lépe než my. Někdy se ale sami sobě ztratíme, bádáme a nevíme. Psycholog, či terapeut je tu od toho, aby nám v těchto situacích pomohl najít cestu. Pomohl nám zjistit, jakou my sami v této situaci hrajeme roli, jak jsme se přičinili o to, že nám není dobře. Pomohl nám objevit naše schopnosti, dovednosti nezbytné k tomu, abychom mohli jít dál – lépe a spokojeněji než dosud. Pomohl nám získat dostatek sebepodpory a sebevědomí potřebné ke šťastnému životu.